„Hledáte ji už týden!“ ječel nepříčetně Harry. „Jak nemůžete vědět kde je!?“
„Děláme vše, co je v našich silách, Harry. Zatím je v pořádku. Kdyby nebyla už dávno bychom to věděli. Pátrá po ní většina členů Fénixova řádu. Najdeme ji, to slibuji.“
„Jestli ji co nejdříve nenajdete, půjdu ji hledat já,“ zavrčel Harry a práskl za sebou dveřmi ředitelny. Když vyšel na liduprázdnou chodbu, zavřel oči a povzdechl si, hned na to, ale rychle vyrazil do nebelvírské věže. Už týden se žáci bojí vycházet sami ze společenských místností. Od doby, co zmizela Hermiona Grangerová…
Náhle se z jedné strany chodby ozvalo zašustění. Harry zpozorněl. O pár vteřin mu kolem ucha prolétl červený paprsek a hned za ním letěly další. Harry všem stihnul vyhnout a vytasil hůlku.
„Klid Pottere! Chci ti jen něco ukázat,“ křikl útočník.
„Jo? A co já s tím mám co dělat?“ houkl Harry zpět, očima se snažil prokouknout stín.
„Chtěl bych ti ukázat, kde je ta tvoje přítelkyně.“
Harry se přestal soustřeďovat a červený paprsek ho zasáhl do ruky.
Ucítil prudkou bolest v boku. Zasténal a pomalu otevřel oči.
„Dobré ráno Pottere, doufám, že jsi se dobře vyspal,“ sykl mu hlas do ucha. Harry před očima rozeznal plavé vlasy.
„Malfoy,“ došlo mu a chtěl zvednout ruce a chytit ho, ale znemožnily mu to řetězy na rukou, které, pro jeho oslabené tělo, byly moc těžké.
„Moc se nenamáhej nebo zase omdlíš,“ zasmál se Malfoy.
„Jak mu je?“ ozvalo se Malfoyovi za zády.
„Asi už líp. Myslím, že dneska zase přijde. Už nás nechal moc dlouho na pokoji. Zřídil ho ale pěkně, co myslíš?“ otočil se na postavu za sebou.
„Nikdy nepochopím, jak dokážeš i tady neztratit smysl pro humor,“ zamumlal dívčí hlas a postava odstrčila Malfoye. „Jak se cítíš, Harry?“
„Hermiono?“ zachroptěl Harry a snažil se na ni zaostřit svůj zrak.
„Bude to dobré,“ pohladila ho po tváři a vstala.
„He-herm!“ vyjekl, ale Malfoy ho zatlačil zpátky do lehu.
„Nech toho,“ zavrčel mu do ucha. „Za prvé: ona tě stejně vnímat nebude. Za druhé: ještě si něco uděláš.“
Harry se na něho zaraženě podíval, pak ale zasykl bolestí a pokusil se od Malfoye odtáhnout.
„Klid! Jen ti to vyčistím,“ zadržel ho blonďák. Harry na něj jen nevěřícně zíral.
„T-ty mi chceš pomoct?“ zeptal se tiše.
„Pomoct? Tobě? NE. Sobě. Já od sud dneska vypadnu. Vždycky to tak je. Vymaže mi paměť a odvede mě pryč. Tak jako spoustu jiných přede mnou a tak jako za nějakou dobu i vás,“ zamumlal. „Teď bys měl spát,“ řekl mu ještě a odešel k protější stěně. Harry se ještě jednou pokusil vzepřít na loktech, ale únava ho přemohla. Sklouzl na zem a okamžitě usnul.
„Aaaaa-!“ zaječel a vytřeštil oči.
„Dobré odpoledne, Harry,“ ozval se nad ním ledový hlas.
Harry přes slzy bolesti zvedl zrak k postavě v kápi.
„C-co chcete?“ zasípal.
„Poslušnost,“ zasmál se.
„Nikdy.“
Muž neodpověděl a sklonil se k Harrymu.
„Nechte nás, prosím,“ ozvala se třesoucím hlasem Hermiona.
„Neboj se, maličká, už brzy to skončí.“
Hermiona se ještě víc přikrčila u zdi.
„A teď ty, Harry. Jen abys věděl, že poslouchat se musí. Crucio!“
